Měli jste někdy pocit, že se nechcete vracet zpět do vaší rodinné minulosti, třeba k bolavé historii vašeho rodiče? Možná jste slyšeli, že chodit do minulosti není potřeba, že je to zbytečné patlání se v tom, co už není (dobrý vtip!) nebo je to dokonce nebezpečené? Mně se otevřela před mnoha lety jiná cesta, mnohem krásnější, mocnější a hluboce léčivá pro všechny strany - pro nás, naše rodiče a pro naše děti.
Zavírání očí, popírání, ignorování, odstřihávání se nikdy situaci nevyřeší, ať se jedná o cokoli v životě. Energie ODPORU v jakékoli podobě nemizí. Rozumím tomu, protože je to často velmi bolavé místo, kterým musíme projít.
V procesech s klienty se téměř vždy nyní dotýkáme léčení našich rodičů a prarodičů.
Vždycky si říkám, že to je jen ta moje vášeň pro téma rodových linií a předků a že to všem nabízím😂, ale není to tak. I když to nenabídnu, cestu si to tam prostě najde.
Jako nedávno s klientkou. Do procesu přišel tatínek, ale klientka vnímala velký blok s ním vůbec něco řešit. Moc intenzivní, moc hluboké, moc těžké. Já to dokonce vnímala s ní zřetelně ve svém těle, něco tam nesedělo, jak nějaká hradba.
Nemám svolení popsat detaily, ale na konci se najednou objevil MOST mezi tatínkem a jeho rodem. Velmi silný a nádherný okamžik, který námi oběma projel jako blesk.
V tu chvíli vnímám, že hýbeme s realitou, s časoprostorem, čas neexistuje, takový mám vždycky pocit. V těle klienta vždy přichází obrovská úleva anebo se proces nádherně rozběhne, klient pustí všechny obrany a dochází k nádhernému léčení.
Já sama jsem před pár měsíci zažila nádherný proces, kdy moje mladší já potřebovalo propojit mého tátu s jeho tatínkem. Nedá se to popsat, jaká úleva probíhá, jaké změny se dějí na jemných i fyzických úrovních.
Nebojte se podívat zpět do minulosti. Je to způsob, jak jí skutečně nechat odejít (v míru) a jak si nechat lekce, které vám měla přinést. 💎
Dnes jen krátkou poznámku z praxe. Vnimám, jak to na všechny teď láskyplně tlačí, jak nás to zve, abychom byli ještě víc sami sebou, žili sebe, i když nás to děsí, a abychom dělali nelehká rozhodnutí.
Tato cesta pro mě byla natolik silná a zásadní, a přinesla mi tolik darů, že jsem se rozhodla o ní napsat. Sepsala jsem jí primárně pro sebe, z čiré radosti a z touhy otisknout do hmoty pocity hluboké důvěry a síly kořenů, které mě od té doby provází. Doufám, že vám moje vyprávění poskytne inspiraci a třeba i využijete moje...
Už nevíte, odkud brát sílu, víru a naději? Jak to nevzdat po tolika pokusech? Vytrvat, i když je to opravdu těžké a nevidíte dál na vaší cestě než na půl metru před sebe?