Ve 2. dílu píšu o tom, v čem pro mě byla přínosem smrt dvou blízkých osob, nabízím další malé cvičení k přijetí tématu smrti a věnuji se tomu, jak o smrti komunikovat s dětmi.

Proč je smrt tak obrovské tabu? Proč nechceme mluvit o tom, jak si přejeme zemřít nebo o tom, jaký pohřeb bychom si přáli? Proč se bojíme za plného života mluvit o těchto otázkách s našimi blízkými? Proč si myslíme, že je nevhodné, aby se pohřbů účastnily děti? Před čím si myslíme, že je chráníme?

Ráno jsem se vzbudila neobvykle brzo, nemohla jsem dospat. Vstala jsem s divným pocitem. Energie i nálada na nule. Neurčitý ale silný pocit v těle. "Vstala z postele špatnou nohou" říká známé rčení. Tak nějak víte, že je něco špatně, zároveň ale nechápete proč, neboť objektivně se kolem vás neudálo nic, co by ten pocit vyvolalo.

"Moje dítě se poslední dobou nějak všeho moc bojí."