Příběh Denisy: O strachu a důležitosti hněvu

09.11.2017

Jak jsem se zbavila strachu aneb "proces bez Procesu"

Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh "Jak jsem se zbavila strachu z ježdění na koni". Odhodlala jsem se podělit o své zážitky na popud a za následné podpory mé dlouholeté kamarádky a zároveň mé terapeutky Lindy Malenovské. Třeba to někoho z vás inspiruje...

S manželem jsme milovníci koní. Sami vlastníme tři koně. Jezdíme a pracujeme s nimi pro radost. Je to náš životní styl. Do budoucna máme plány mít vlastní stáj a třeba i pomáhat lidem s jejich koňmi a koníkům s jejich lidmi. :-)

Před rokem jsem si po pádu z koně během tréninku způsobila rozsáhlou frakturu levého zápěstí. Jak mi řekli v nemocnici, takovou totální destrukci zápěstí ještě neviděli. Následovali tři operace: fixace zápěstí, sešroubování zápěstí pomocí titanových šroubů a dvou titanových destiček (dle rentgenu si myslím, že by se s tím dala dohromady i malá skříňka z IKEA) a následně po deseti měsících vyndání toho všeho. Během tohoto jednoho roku jsem ještě podstoupila operaci karcinomu vaječníku. V té době jsem prodělala embolii plic. Měla jsem vodu na plicích a v břišní dutině. Trombozu v nohách. To ale zmiňuji jen okrajově pro dokreslení příběhu. Tato záležitost by jinak vydala na několik dalších samostatných příběhů.

Během postupného návratu do normálního života jsem zjistila, že mám panický strach z jízdy na koni. Mnohokrát jsem zkoušela, samozřejmě za velké pomoci mého manžela, nasednout na koně a nechat se vodit. Prakticky dříve či o něco málo později to vždy dopadlo stejně. Panika. Neovladatelný strach. Závrať. Stejně jako když člověk trpící závratí vyleze někam do výšky a už nemůže dolů. Nedokázala jsem se pohnout. Byla jsem hysterická, když koník udělal krok. Skoro pokaždé mě manžel stahoval úplně zkoprnělou ze sedla. Znovu a znovu jsem se odhodlávala, říkala jsem si, že teď už to přeci musím překonat. A dopadlo to vždy stejně.

Takže nakonec to vypadalo tak, že můj muž jezdil a staral se o koníky. Vlastně všichni ve stáji jezdili a trénovali a radovali se z toho všeho. A já na to vše jen koukala. Dost frustrující. Ještě pro člověka, který chce trávit zbytek života společně s koňmi a třeba s nimi někdy i pracovat.

Došlo to tak daleko, že jsem už ani nechtěla do stáje chodit.

Začala jsem prosit Vesmír o pomoc. Modlila jsem se, ať zase můžu jezdit. Ať se dokážu zbavit strachu. Obrátila jsem se s prosbou o pomoc i na mojí kamarádku Lindu (terapeutku metody Cesta), domluvily jsme si termín na Proces. Že s tím strachem zkusíme něco udělat. Asi dva dny poté (tak 14 dní před plánovaným sezením s Lindou) jsem začala mít zdravotní potíže. Bolest mezi žebry, pod pravou plící. Tam, kde jsem měla vodu a porušenou pohrudnici díky drenáži. Bylo to nepříjemné. Bolelo to i v noci. A samozřejmě, potom všem, co jsem za ten rok zažila, se mi začaly honit černé myšlenky. Ale pomohlo to.

Došla mi totiž trpělivost, naštvala jsem se sama na sebe. Řekla jsem si dost. Třeba umřu nebo kdo ví, jak dlouho tady ještě budu a já si odpírám to, co mám ráda. Teď, když jsem fyzicky schopná jezdit. Také jsem si vzpomněla na svůj "Bačkorový seznam" (seznam věcí, které chce člověk ještě udělat než zaklepe bačkorama :-) - skvělá věc, to mám také od Lindy) a tudíž na své touhy a přání.

Oznámila jsem manželovi, že následující den jedeme na vyjížďku. Do té doby jsem v sedle seděla vždy jen pár minut. Jak to dopadlo... víte. No a tak jsme jeli. Sice jsem se po prvních dvaceti metrech chtěla vracet, že to nevzládnu, ale moje naštvanost, která mě do té doby ještě neopustila, zafungovala, a já to překonala. Byli jsme na krásné skoro dvouhodinové vyjížďce. Byla jsem šťastná. A od té doby už jezdíme pravidelně několikrát do týdne. Užíváme si krásné přírody, která nás tady obkloupuje (žijeme v jižním Štýrsku). A už zase střádáme plány do budoucnosti.

A co z toho všeho vyplývá? Že Manifestace funguje!

Naše přání, za která se modlíme, jsou Vesmírem vždy vyslyšeny (opakovaně mě udivuje ta rychlost), i když cesta k jejich realizaci nemusí být vždy v souladu s našimi představami.

A hlavně...že pořádné naštvání někdy vydá za několik Procesů (Lindi, nic proti Tvé práci). :-)

Jo a ta bolest byl jen skřípnutý mezižeberní nerv.

Denisa Schillerová (a Roník) :-)

MINI-NÁVOD  Jak pracovat se strachem

  1. ROZLIŠUJTE STRACH A ÚZKOST. Strach ve své základní podobě a úloze je emoce, která nás chrání, přináší nám intuici, tříbí naše smysly, připravuje tělo k akci, umožňuje nám hbitě reagovat a odhalovat nebezpečí dříve, než ho zaregistruje mysl (pravý strach dělá to, že strhnete volant o vteřinu dřív, než vůbec uvidíte auto křížící vám cestu.) Úzkost může být jemnější forma strachu (nálada) nebo také upozorňuje na zacyklený neřešený hlubší strach. Nejlépe to pojmenovávám jako "strach ze strachu." Často v tomto stádiu ani nevíme, čeho se bojíme. Je to předstupeň nějakého konkrétního strachu, který se bojíme cítit A proto...
  2. ZASTAVTE SE A DÝCHEJTE. Nejtěžší je zastavit se, když mozek bije na poplach "Dělej něco, hrozí ti nebezpečí!" (reakce útok, útěk, zmrznutí). Bohužel, bez této vědomé vnitřní stopky to opravdu nepůjde. Vím, že je to už téměř klišé mezi technikami, ale i já musím potvrdit, že bez toho se nikam nehnu. :-) Pokud nejste někde v pralese a opravdu před vámi nestojí tygr, sedněte si a věnujte chvilku svému tělu. Nádech (do břicha a do plic) - zadržte dech na cca 5-6 vteřin - výdech - opět zádrž dechu 5-6 vteřin - znovu nádech a takto chvíli pokračujte, než ucítíte, že jste tady a teď, tzn. cítíte své tělo.
  3. NASLOUCHEJTE SI. Emoce nás vždy na něco upozorňují. Pokud je vyslyšíme, pochopíme vzkaz a přijmete opatření, samy zase odejdou. Strach nebo úzkost po nás chtějí, abychom jednali. Máte mít hotovou prezentaci na poradu a stále to odkládáte? Čeká vás nějaká těžká situace a vy nevíte, jak se zachovat? Prožívá vaše dítě něco nemilého a vás to naplňuje obavou? Odpovězte si na otázku: Čeho se skutečně bojím? Můžete to napsat na papír nebo říct nahlas. Například: "Bojím se, že prezentace nebude dost dobrá a ani nevím, odkud mám začít." nebo "Bojím se, jak bude tchýně reagovat, když ji odmítnu navštívit." nebo "Bojím se, že nebudu umět svému dítěti pomoct." Ne, nerouháte se. :-) Vynášíte na světlo vědomě a s láskou to, co dosud pracovalo bez vaší kontroly uvnitř vás! To je léčivé! Ignorováním nic nezmizí, jen na to dáte pokličku (a v budoucnu to může vybublat v mnohem závažnější podobě). Když své emoce naopak uznáte, přestanou vás ovládat.
  4. CO POTŘEBUJI? Poděkujte vašemu strachu, že o vás pečuje a odpovězte si na další otázku: Co je potřeba udělat právě teď? Strach chce informace a činy. Potřebuji bližší informace o dané situaci? Na koho se mohu obrátit? Kdo by mi mohl pomoct? Potřebuji si s někým promluvit a získat inspiraci, jiný pohled na věc?
  5. UDĚLEJTE PRVNÍ KROK VPŘED. Podle toho, co jste zjistili v bodu 4, jednejte! Hlavně nestůjte na místě. Necyklete se "v hlavě". Nepřemítejte pořád dokola nad všemi scénáři. Udělejte první krok a uvidíte, že vás to krásně povede dál. Vše se rozpohybuje. Tak jako v příběhu Denisy. Důvěřujte.
  6. POMOCNÍK HNĚV. Denisa krásně použila dar hněvu, který jí dodal potřebnou energii jednat. Pokud se spojíte se svým hněvem, bude pracovat pro vás, chránit vás a dohlížet na to, zda se o sebe dobře staráte. :-)

ps. někdy příště o tom, když se strach zacyklí...

Chci dostávat

upozornění na nové články