Říkat dítěti "Neboj se!" nejenže vůbec nepomáhá, ale je to vůči němu také velice necitlivé. Jako bychom říkali "To, co cítí tvoje tělo, není pravda/není to důležité/není to normální/je to nepřijatelné, a pokud to děláme často, připravujeme půdu pro nízkou sebedůvěru dítěte, ztrátu napojení na vnitřní hlas, na jeho instinkty.

"Moje dítě se poslední dobou nějak všeho moc bojí."

"Najednou se bojí tmy a chce s námi spát v posteli. Ve dvanácti letech??"

"Od malička o všem hodně přemýšlela. Vždycky potřebuje vědět dopředu, co se bude dít."

Co dělat, když se dítě bojí?

Na to se mě v jednom týdnu zeptali 3 lidé za sebou. Zde je tedy pár mých tipů a zkušeností.

Co dělat ze všeho nejdřív?

Přesně to, co je dobré udělat s každou emocí, která přichází.

STRACH UZNAT. Zastavit se a na chvíli ho cítit v těle.

Přestat se snažit být "stateční" (většinou to znamená strach potlačit a nějak to přetrpět) nebo dělat, že není a dělat vše proto, abychom se mu vyhnuli.

Emoce přinášejí vzkaz. Pokud je vzkaz doručen, tzn. že emoce je pojmenována, uznána, pocítěna a přijata, nemá už důvod zůstávat a dál nás mučit. Z toho důvodu nepomáhá jakákoli strategie emocím se vyhnout. Emoce nezmizí, jen se uloží v těle mimo naši kontrolu. Pravdou je, že se strachem je to přeci jen složitější. Pojďme ho tedy prozkoumat.

Vzpomeňte si teď na chvíli, jak to bylo s vámi, když jste byli malí a něčeho jste se báli? 

Co byste bývali tenkrát potřebovali od okolí ze všeho nejvíc?

Většinu z nás v dětství učili NEBÁT SE! A to znamenalo jediné. Strach potlačit. Pak se s námi zpravidla děla jedna z následujících variant:

• Strach se nám podařilo "zvládnout" tím, že jsme ho úspěšně potlačili. Zaťali jsme zuby, přestali jsme plakat, fňukat a byli jsme "stateční!"
• Strachem jsme byli tak ochromeni, že jsme nebyli schopni ničeho. Buď jsme to nějak přetrpěli nebo se při nejlepším zhroutili a rozplakali.
• Situaci se nám nakonec podařilo úspěšně vyhnout. To nás ale nikam neposunulo, nic jsme se nenaučili a zůstali jsme pro příště vůči strachu opět bezmocní.

Když cítíme silné emoce, racionální mozek vypíná a aktivuje se ten "pravěký", který rozjíždí krizový program (bojovat, utéct nebo znehybnit). Celé tělo se chystá k akci. Nemůžeme v tu chvíli "být rozumní." Proto jakékoli vysvětlování a apel na zdravý rozum v první chvíli většinou nemá valný účinek. Neslyšíme, nechceme nic slyšet. Potřebujeme přece bojovat, zachránit se.

Co nedělat

Racionalizování

"Prosím tě, vždyť strašidla nejsou! Podívej se, nic tu není."

"Už jsi to zvládl tolikrát, tak to zvládneš i teď.

Zesměšňování, ponižování

"Takový velký kluk! Přece by ses nebál. Nikdo tam není."

"Ty jsi teda poseroutka."

Zlehčování

"Vždyť je to jen malý pavouček! Není čeho se bát."

"Hloupost. To se ti jen něco zdálo."

Přilévání do ohně

"Cože jsi to viděl??" To přece není normální!

"Co s těmi tvými strachy budeme dělat?!"

Vyhrožování, trest

"Jestli nepřestaneš s těmi nesmysly a nepůjdeš teď hned zpátky do postele, zavolám čerta, ať si tě vezme rovnou!"

MINI-NÁVOD na dětský strach

Abyste byli odvážní, musíte se bát.    Larry Cohen

1. VYTVOŘIT CO NEJVĚTŠÍ BEZPEČÍ

Pokud vám to dovolí, zlehka se ho dotkněte (někoho to ale může ještě více vyplašit - potom zůstaňte jen nablízku). Ztište hlas. Buďte prostě jen s ním a posílejte mu lásku a pochopení.

2. UZNAT, ŽE TO, CO CÍTÍ, JE NORMÁLNÍ

Uznávat, co cítí nebo říká. Ubezpečovat. Poskytovat podporu.

Uznejte jeho strach, jeho pohled na věc (opět to neznamená, že s tím souhlasíte, jen vnímáte pohled druhého, snažíte se ho pochopit a opravdu vnímáte jeho pocity.)

Ubezpečte ho, že každý se někdy bojí. Že je to naprosto přirozené a jste tady, abyste mu s ním pomohli.

3. "JÁ TAKY"

Toto s mými dětmi používám téměř vždy. "Taky jsem se tak někdy cítila, zažila, je to náročné, nepříjemné, děsivé... chápu, jak se cítíš. Mně pomáhá/pomohlo..."

Druhý pocítí vaše pochopení, jeho mozek vyhodnotí, že je v bezpečí a otevře se vám. Teprve tehdy bude schopen znovu "myslet a slyšet", jak situaci racionálně řešit.

4. DOBŘE NASLOUCHAT

Čeho se dítě doopravdy bojí? Naslouchejte mezi řádky. Za zdánlivě banálními komentáři "Nechci jít na plavání" nebo "Nebaví mě to", se většinou skrývá hlubší problém. Netlačte, nechtějte odpověď hned. Pokud neví, je samo zmatené nebo se neumí vyjádřit i to uznejte a dejte mu čas. Svěří se, až bude připravené.

5. MALOVÁNÍ

Dítě může svůj strach namalovat. Kreativně tak svůj strach vyjádří, zpracuje a to někdy stačí.

6. PŘIDAT NA SPECIÁLNÍM ČASE

Kdykoli dítě prožívá nějakou náročnou fázi, častěji se bojí, čelí změnám, je úzkostné, přidejte na společném čase vy a pouze dotyčné dítě. Vaše přítomnost ho bude sytit jistotou, obnovíte vzájemné pouto, dítě vám bude více důvěřovat a snadněji se dozvíte, co ho trápí. Co je speciální čas?

7. DOVOLTE MU PLAKAT

Potlačování jakékoli emoce stojí mnoho energie. Je potřeba se uvolnit. Zvlášť u větších dětí je potřeba, aby si jednou za čas vydatně poplakali. Znáte ten pocit, když se dobře vypláčete s podporou někoho, komu důvěřujete?

8. SMÍCH A HRA

Denně své dítě něčím rozesmějte. Smích uvolňuje emoce stejně jako pláč. Přinejmenším je to příjemnější. Přidejte na hře, polštářových bitvách, přetahovaných a podobných fyzických hrách a nechte dítě vítězit, chovejte se nemotorně, zakopávejte, předstírejte, že dítě nedokážete chytit. :-) Jakmile se dítě začne od srdce smát, máte vyhráno. Skvělé tipy najdete v knihách Larryho Cohena (viz tip níže).

9. NAŠE VLASTNÍ DĚTSKÉ "JÁ"

Kdykoli nevím, jak něco s dětmi řešit, zkusím se vžít do role dítěte, vzpomenu si na své dětství a položím si tyto otázky:

• Co by mi teď nejvíc pomohlo?
  
• Co bych potřebovala?
  
• Co bych já teď chtěla slyšet?
  
• Co bych chtěla, aby teď rodič udělal?
  

Většinou je to přesně to, co je v dané situaci potřeba. Mnohokrát je to NIC, MILOVAT, BÝT TU PRO NĚJ/NI, NASLOUCHAT.

10. ZRCADLO

Pokud se strachy sami bojujete a strach dítěte ve vás vyvolává vlastní úzkost, pak poděkujte v duchu svému dítěti, že vám dává podněty k rozvoji a na své strachy se podívejte. :-)

• Připomíná mi situace, kterou moje dítě řeší nebo pocit, který zažívá, něco z mého života? 
• Co ve mně situace vyvolává za pocity?
• Zakázala jsem si podobné pocity nebo postoje? 
• Jak jsem podobné situace řešila já jako dítě?
  

"Být statečný znamená bát se, a přesto to udělat." Larry Cohen

Až tehdy, pokud byste výše uvedené zkoušeli delší dobu a situace by se nezlepšovala, vyhledala bych pomoc psychologa nebo terapeuta.

Doporučuji

Martina Špinková: Divný brach strach (kniha pro děti)

Lawrence Cohen: Jak zacházet s dětským strachem

Brandon Bays: Cesta pro děti

meditace Terezy Kramerové - speciálně Hra se strachem

Chci dostávat

upozornění na nové články

* vyplněním tohoto formuláře berete na vědomí Zásady zpracování osobních údajů a souhlasíte se zasíláním obchodních sdělení. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit kliknutím na odkaz v každém e-mailu.