Nevěnovat pozornost tomu, co se děje uvnitř nás, můžeme krátkodobě. Z dlouhodobého hlediska se to příliš nevyplácí. Přicházíme o možnost růst, být v kontaktu sami se sebou na hlubší úrovni, dozvědět se o nás něco nového, otevřít se intuici a v konečném důsledku podpořit své psychické i fyzické zdraví.

Jednou ráno jsem vstala s divným, neurčitým ale silným pocitem. Energie i nálada byly na nule. Objektivně ale neexistovalo naprosto nic, co by tento pocit vyvolalo.

V takových chvílích zareagujeme každý podle toho, na co jsme zvyklí, jak jsme se to naučili v dětství, jak to dělá společnost kolem nás. Na chvíli se teď  zamyslete. Co děláte vy, když začnete cítit nepříjemné pocity nebo máte špatnou náladu?

Většina lidí udělá následující: mávne nad tím rukou, jednoduše pocit ignoruje, řekne si, že to bude dobré, nic hrozného se mi přece neděje, nebudu si stěžovat, nebudu se tím zabývat, protože "to bych to jen ještě zhoršil/a." Někdo pocit zají, zapíje lahodnou ranní kávou, vrhne se do nějaké činnosti, pověsí se na sociální sítě, zavolá kamarádce...

Vůbec nepopírám, že mnohdy jsou výše uvedené strategie naprosto vyhovující a přínosné. Tyto strategie jednoznačně splňují účel v případě, že na nějaké hloubky zrovna není čas ani energie nebo zkrátka ani nevíme, proč bychom s tím měli vůbec něco dělat. Musíme si ale uvědomit, že působí vždy KRÁTKODOBĚ a někdy mohou zakrývat hlubší témata. A pokud se to stane naší automatickou strategií, jak přistupujeme k emocionální stránce naší bytosti a způsobem, jak se zbavujeme každého nepříjemného pocitu, přinejmenším se ochuzujeme o bohatší život. 

Jak to vím? Už téměř jedno desetiletí provádím lidi, kteří vědí, že emoce mohou využít k uvolnění nejrůznějších bloků a žít jiný život než ten ovládaný automatismy a zážitky z minulosti. Anebo se stačí podívat na statistiky užívání antidepresiv v ČR. V roce 2015 už byl na antidepresivem každý 20. Čech. 

Chtěla bych vám tedy nabídnout i jinou možnost, která v sobě obsahuje několik cenných darů. Spočívá v tom, že přestaneme utíkat od svých emocí, zastavíme se a budeme na chvíli sami se sebou. Se svým autentickým vnitřním světem, se svými hlubšími emocemi, které leží pod tím "divným" pocitem a které ne vždy jsou příjemné si přiznat a cítit. Nabízí se nám příležitost uctít své skutečné pocity a moudrost svého těla, poznat, kdo jsme doopravdy, když se nikdo nedívá, když nemusíme ničím být, nic předstírat, na nic si hrát. A to je osvobozující.

Když totiž odsuneme naše emoce, jen se uloží hlouběji do našeho těla a budou tam pěkně čekat na další příležitost. Ovšem pak riskujeme, že se emoce vyvalí v nejnevhodnější okamžik a s razancí, která se nám bude zvládat mnohem hůř. Dlouhodobě potlačovaný hněv, strach, smutek nebo kterákoli silná emoce má obrovskou sílu a proto si zaslouží respekt a vědomé zacházení. Čím častěji ignorujeme ta drobná občasná ťukání našich emocí v jejich zdravém stavu, kdy nás smysluplně upozorňují na něco, co potřebujeme pochopit, tím větší práci nám pak dá zvládnout jejich nakumulovanou silnou energii. Úzkost a deprese je pak konečný stav, kdy už jsme naši vnitřní životadárnou energii (naše emoce) pohřbili definitivně a velmi hluboko.

Když pravidelně nenasloucháme našim emocím, dobrovolně se vzdáváme nejpřesnějšího navigačního systému, vlastního vnitřního a moudrého vedení. Emoce pro nás mají vždycky nějaký vzkaz a vyplatí se ho vyslechnout.

Strach ve své plynoucí zdravé podobě k vám většinou promlouvá proto, že je potřeba začít v nějaké záležitosti jednat, přestat otálet s nějakou prací, připravit se na schůzku, uvařit dětem oběd, udělat změnu, při řízení auta včas dupnout na brzdu dřív, než naše oko zaregistruje blížící se auto...je to naše intuice. Plynoucí emoci poznáte tak, že přichází hodně zevnitř, z hloubky, většinou jakoby "tiše", je intenzivní ale nezahlcující.  Nikoliv strach, který jsme zvyklí cítit v jeho úzkostné a panické podobě vyhrocený opakovaným potlačováním.

Hněv ve své plynoucí podobě nás chrání tím, že upozorňuje na naše hranice, potřeby a hodnoty. Co je nám příjemné a co už nikoliv. Co chceme a co nechceme. S kým chceme být a s kým nikoliv. Díky hněvu můžeme odejít ze situací, které s námi nejsou v souladu. Díky hněvu druhým paradoxně neublížíme, protože si hněv uvědomujeme v jeho zdravé počáteční podobě a můžeme tak vyjádřit své skutečné potřeby přímo a hned. Pokud si svůj hněv včas uvědomíme, místo toho, abychom utíkali před konfliktem s druhým člověkem nebo svého partnera začali ignorovat či na něj hrubě vyjíždět, rozpoznáme, co je v nás v tu chvíli ohroženo, jsme schopni se zastavit a přímo vyjádřit naše potřeby, naše hranice a naše vnímání situace.  

Smutek ve své volně plynoucí podobě nám většinou ukazuje na potřebu zastavit se, uctít a oplakat nějakou ztrátu. Dřívější civilizace byly moudré a se svými profesionálními plačkami věděly moc dobře, co dělají. Nemusí to být jen ztráta blízkého člověka. Jde o situace, kdy se něco nedělo tak, jak jste si přáli. Kdykoli jste ztratili víru v sebe, naději, přátelství, peníze, nerozjel se projekt, do kterého jste vložili energii, nebo naopak nečekaně skončil nebo skončila dovolená, kde vám bylo tak dobře.

Kdykoli zažíváme v životě nějaké ukončení či ztrátu (vztahu, práce, projektu, blízké osoby, iluzí, naděje, spolupráce, přátelství), je velmi zdravé chvíli se zastavit, krátce si to v sobě uvědomit a dovolit si smutek prožít. Ten nás pak přirozeně očistí, pomůže nám změnu přijmout, zvednout se a jít dál.

V mé klientské praxi opakovaně docházím k jednoduchému závěru, že většina klientů by žádnou terapii nepotřebovala, pokud by si "jen" dovolila oplakat své problémy a vypovídat se důvěryhodné osobě, která dokáže držet prostor, nesoudit a neradit. 

Nejkrajnějším důsledkem ignorování našich pocitů a strachu z nich (strachu z naší životní energie) jsou depresivní stavy a následné polykání antidepresiv. Nedivím se, že je to pro spoustu lidí řešení, protože když se odloučíme od našich emocí, odloučíme se od sebe samotných, ztratíme sílu rozhodování, nevidíme řešení a prožíváme beznaděj a bezmoc. A to se dá bez adekvátní pomoci dlouhodobě snášet jen velmi těžko. 

A proto jsem si toho rána jako už mnohokrát zvolila nevrhnout se hned do nějaké činnosti, ale na chvíli si sednout a cítit. Zabralo mi to jen chvíli a vyšla jsem z toho očištěná, uvolněná a o kousek moudřejší.. Připomněla jsem si, kdo jsem uvnitř, co potřebuji udělat jinak a kterým směrem jít.

8 kroků jak cítit emoce a naslouchat jejich vzkazům 

1. ZASTAVTE SE A DOPŘEJTE SI CHVÍLI KLIDU A SAMOTY. Posaďte se, obraťte svou pozornost do vašeho vnitřního světa a několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte.
2. NALAĎTE SE NA SVÉ TĚLO. Vnímejte svůj jemný dech a začněte prozkoumávat fyzické pocity v těle. Tlačí to někde? Cítíte mravenčení? Nějakou bolest či stažení? Cítíte zatuhnutí v nějakém konkrétním místě?  Kde tento pocit cítíte a jak se to fyzicky projevuje? Jen si toho všeho všímejte a pozorujte to. Kdyby ten pocit mohl mít nějakou barvu, která by to byla? Kdyby mohl být nějakého tvaru, jaký tvar by měl? Jaký povrch? Jakou chuť? Kdyby mohl vydat nějaký zvuk či slova, co by zaznělo?
   
3. VNÍMEJTE SVÉ EMOCE. Možná už víte, jakou emoci cítíte. Když vnímáte tento fyzický pocit v těle, jakou emoci ve vás vyvolává? Jak se díky němu cítíte? Možná ve vás vzbuzuje strach, vztek, odpor, smutek, beznaděj, bezmoc, apatii, nejistotu, .... nebo něco zcela jiného. Možná si žádnou emoci zrovna neuvědomujete nebo je to pro vás ještě těžké. V tom případě jen dál vnímejte fyzické pocity. Do ničeho se nenuťte, nic netlačte. Jen buďte tady a teď bdělí vůči svému prožívání.
4. PŘIVÍTEJTE A UZNEJTE VŠECHNO, CO CÍTÍTE. Toto je nejdůležitější krok. Cokoli, co jste v sobě objevili, bezvýhradně přivítejte jako nejlepšího přítele (těmi emoce skutečně jsou), uznejte cokoli, co se ve vás děje. Někdy, zejména ze začátku, když se teprve učíte naslouchat svým pocitům, pomůže nahlas vyslovovat například následující věty:                     

   "Vítám vše, co teď přichází, chci se dozvědět, co mi moje tělo říká."

   "Uznávám všechny tyto pocity."

   "Jsem ochotný/á cítit vše, co se ve mně nyní děje."

   "Jsem ochotný/á naslouchat tomuto vzkazu." 
   

5. NASLOUCHEJTE a ptejte se sami sebe. Co mi chce moje tělo skrz tyto emoce říct? Co potřebuji udělat, říct, uvědomit si, změnit? Emoce ukazují na naše hlubší potřeby. Co je první krok k tomu, abych danou potřebu uspokojil/a? Buďte trpěliví a buďte na sebe hodní. Pokud nic nepřijde, vůbec to nevadí. Už jen tím, že jste si dopřáli čas pro sebe, jste pro vaše psychické zdraví a rovnováhu udělali mnoho. Důvěřujte, že odpověď může přijít i později, až se na to třeba nebudete tolik soustředit.
6. PODĚKUJTE SVÝM EMOCÍM, SVÉMU TĚLU A SOBĚ. Nyní už možná cítíte uvolnění, větší klid nebo dokonce radost. Původní emoce přirozeně odplynula, neboť splnila svou úlohu - doručila vzkaz, který jste potřebovali vědět.
7. VŠE JE VÍTÁNO A V POŘÁDKU. Možná přišly slzy a možná mnoho slz, zejména pokud takové chvilky sami se sebou neděláte pravidelně. Dovolte si to vše nechat odplynout jako řeka. Nic neřiďte. Tělo ví, co má dělat, aby se samo dalo do pořádku. Důvěřujte tělu, důvěřujte sobě.
8. MENTÁLNÍ OČISTA. Pokud ještě potřebujete finální tečku, můžete si představit nebo zavnímat, jak si dopřáváte nějakou sprchu shora v podobě léčivého světla či barvy, která proudí středem vašeho těla podél páteře a pokračuje do každé buňky vašeho těla nebo si sami sebe představte pod krásným vodopádem v přírodě a pociťujte, jak se vše dočišťuje.

Někdy bude vaše chvilka s emocemi velmi rychlá a krátká, někdy vás to možná zavede do větších hloubek vašeho podvědomí. Důvěřujte, že se děje vše tak, jak má. Tělo je opravdu velmi moudré. Pokud by s vámi daná emoce stále zůstávala nebo se vám opakovaly situace spojené s danou emocí, pak je to signál, že je třeba se podívat, co je pod tím vším schované. Chci vás povzbudit, abyste neotáleli a alespoň se svěřili někomu blízkému, kdo umí naslouchat (a ne hned radit a řešit). 😊 Anebo si vyberte některou z mnoha metod a terapií. Uleví se vám, něco nového se naučíte a váš život bude barevnější.

Článek a vizualizace v audio podobě