Jak vznikala kniha Empatická komunikace pro rodiče (2/7)

Začal rok 2024 a knihu jsem měla odevzdat do konce letních prázdnin. Měla jsem na psaní 8 měsíců a zatím jsem neměla ani čárku. Pořád bylo něco přednější. Rychle mi došlo, že to sama nezvládnu a že bych měla požádat o pomoc. A tou nejlepší podporou nemohl být nikdo jiný než NLP kouč a spisovatelský kouč Josef Šorm, který sám už vydal několik knih.

24. ledna jsem u něj prošla koučinkem a byl to jakýsi oficiální počátek mé nové role spisovatelky. Mým záměrem bylo vnitřně se propojit s esencí knihy, abych ji mohla psát po svém a ze srdce a abych si stanovila reálný plán psaní a strukturu. Pepa má dar vás absolutně nadchnout pro věc a vydolovat z vás ten nejhlubší smysl, vaše "proč", což vnímám jako úplně zásadní v jakémkoli projektu. Moje nejhlubší PROČ mě poměrně překvapilo. Jasně, že místo prázdných pouček chci především promlouvat k srdcím rodičům.Cituji z mého koučinku s Pepou: "Záměr knihy pro Lindu je: ujistit rodiče, že jsou dobří takoví, jací jsou a aby měli pro sebe velké pochopení. Aby vnímali, jak důležité je věnování se vlastním emocím a emocím svých dětí. Napsat knihu tak, aby byla praktická, a chce sdílet svůj vlastní příběh. Dále chce do knihy dát meditace.

To vše jsem měla v plánu, ale z mé nejhlubší části vzešlo jako hlavní smysl, že to bude MŮJ ODKAZ dalším generacím. Něco tu po mně reálně zůstane a kdo ví...možná někde v mé linii se najde potomek, kterého bude zajímat, jak jeho prapraprababi prožívala rodičovství, jak jsme k němu kdysi v minulosti přistupovali, co jsme řešili a třeba se tomu jednou zasměje (doufám!). Mou vášní je pátrat po příbězích předků a dala bych cokoli na světě za jakékoli autentické "materiály" některého mého předchůdce. Tak proto asi tento záměr. 

Z koučinku také vyplynulo, že během plánované cesty do Španělska, tentokrát do Córdoby, provedu symbolický RITUÁL pro knihu, aby vše dobře plynulo a dopadlo.

V únoru jsem velmi pokorně přijala pozvání na rozhovor do tradičního spisovatelského online festivalu KAFE S MÚZOU, který pořádá Pepa se svou kolegyní spisovatelkou Martina Heš Hudečková. Měla jsem tehdy napsanou jednu kapitolku. Pokud píšete nebo chcete napsat knihu vřele doporučuju Martiny skvělou a nesmírně podpůrnou skupinu Spisovatelské cappuccino s Martinou Heš.Mně se účastí na festivalu a členstvím ve skupině otevřel úplně nový svět krásných tvořivých lidí, milovaných knih a obrovské inspirace a vzájemné podpory. A ještě jsem se ocitla na plakátku vedle jedné z mých nejoblíbenějších spisovatelek Jany Poncarové.

V té době jsem také našla v jedné z mých klientek Olze Yakubovskaye ilustrátorku pro mou knihu. 

V březnu 2024 jsem odjela na týden do španělské Córdoby a v tamním slavném skvostu mešitě-katedrále jsem v duchu pronesla přání-modlitbu za knihu, vyslovila záměr a nechala tam u jednoho sloupu symbolickou "obětinu" – naší českou jednokorunovou minci. Nic jiného jsem s sebou neměla…

Po následující měsíce jsem se snažila mezi klienty, rodinou a záležitostmi běžného života najít prostor pro psaní, ale šlo to opravdu těžko. Všichni mě podporovali a dodávali odvahu, že přeci pro mě je psaní hračka. Jenže ono je něco úplně jiného napsat pár vět na facebook a napsat knihu. Moje sebevědomí a nadšení klesalo. Přicházely strachy, že to nezvládnu časově, že obsahově to bude špatné, že nakladatelství zklamu anebo že se příliš přizpůsobím očekávání a nedám do knihy autenticitu. A stres z blížícího se termínu, nedostatek klidu a času mi to vůbec neusnadňovaly. Když jsem v květnu, 3 měsíce do odevzdání rukopisu, měla stále jen úvod a dvě hrubé kapitoly, začala jsem chápat to, co tvrdí většina spisovatelů, že tvořivému procesu nelze moc poroučet a že je potřeba vytvořit si pevné zázemí a časoprostor, kde se budu moct soustředit jen na psaní. 

Ze sezení s drahou Eva Aura Real vzešlo, že bych si měla dovolit odjet psát rovnou do Španělska, které vnímám energeticky jako svůj druhý domov a místo, kde se automaticky napojuji na kořeny a svou tvořivou stránku.

Byl to pro mě překvapivě těžký proces si to ustát hlavně sama před sebou. Dovolit si na týden odjet, když jsem byla pryč před dvěma měsíci, týden předtím budu ve Španělsku slavit výročí s mým mužem a týden po návratu jsou prázdniny a jedeme znovu na dovolenou. Nebudu tu zacházet do dalších podrobností. Evidentně jsem si měla projít touto zkušeností, abych pochopila, že vydávám neustále velké množství energie všemi směry a pro své tvoření potřebuji také někde brát. Že si zasloužím zařídit si pro sebe takové podmínky, které mě vyživí, abych se opět jen nevyčerpala. Vzpomněla jsem si na jednu laskavou kamarádku, která mi už v minulosti nabízela pobyt v apartmánu v Dénia na východě Španělska a zavolala jsem jí. Vše klaplo a já s úlevou, že budu mít týden na psaní, odletěla směr moje milovaná země. Děkuji ze srdce, Katko!

• V dalším dílu se podělím o to, jak se psalo týden v ráji a jak se mi dařilo psát na rodinné dovolené v naší obytné dodávce.