Jak vznikala kniha Empatická komunikace pro rodiče (4/7)

V dnešním díle se podělím o jedinou stinnou stránku spolupráce s nakladatelstvím Grada a to byla tvorba obálky.

Je zhruba leden-únor 2025 a od konce září, kdy jsem knihu odevzdala, se pilně pracuje na jazykových korekturách a zlomu knihy. Jsou mi přiděleny dvě úžasné ženy redaktorky, které ani nevím nakonec kolikrát musejí knihu stále dokola číst a vychytávat chybky, upozorňovat na místa, kde něco není zcela jasné, čemu by nemusel čtenář rozumět, kontrolují seznam doporučené literatury, správnost citací.... Je to neskutečná mravenčí práce a já jsem před nimi upřímně mnohokrát smekala. 

Obálka. Musím předně říct, že mě to prostě jen hodně mrzí, protože doteď nerozumím, co se odehrávalo ve skutečnosti v pozadí celé věci a pořád přemýšlím, jestli to mám ještě zpětně s nakladatelstvím otvírat. Nějak to divně visí ve vzduchu. Tak uvidíme, až se mi uvolní ruce po křtu, zda na to dojde.

Od začátku na dotaz mé ilustrátorky Olga Yakubovskaya nám bylo řečeno, že ilustraci na obálce a celou obálku bude řešit nakladatelství samo. Neměla jsem s tím problém, protože jsem důvěřovala, že to tak má být a že ví, co dělají. 

Když se tedy začala řešit obálka, můj syn David, tehdy student 4. ročníku umělecké školy oboru Fotografie a Média, jen tak mezi řečí u večeře prohodil: "Mami, já bych ti udělal super obálku…" Odpověděla jsem, že tohle si prý řeší nakladatelství samo a také, že přeci jen on svým odborným okem vyznává trochu jiný styl než já :-) a muselo by to být opravdu v souladu se mnou. David mě ujistil, že by to určitě dokázal udělat podle mě.. Nechala jsem to být, ale pak při psaní mailu nakladatelství jsem si řekla, proč bych to aspoň nezmínila, když se syn sám hlásí. A ono to klaplo. 

Redakční rada schválila, že může David poslat návrh obálky. WOW! Věděla jsem, že kniha je součástí edice a tak jsem ještě požádala redaktorku, ať mi pošle nějaký mustr ostatních knih, aby se měl David čeho chytit (to zpětně hodnotím jako mou úplně zbytečnou a – pardon - pitomou iniciativu, která nás k hezčí obálce rozhodně nedovedla). 

David se chopil práce, zodpovědně to konzultoval i se svým tehdejším učitelem na grafiku a když mi návrh předložil, úplně jsem se dojala. Tak krásný návrh, který se mnou totálně ladil, jsem fakt nečekala. Byla jsem nadšená a jeho profesionální PDF prezentaci jsem odeslala nakladatelství. Bohužel přišla zpráva, že paní redaktorce samotné se to velmi líbí, ale bohužel redakční radou neprošla základní bílá barva knihy. Prý jim takové knihy knihkupci vrací, protože se zřejmě snadno zašpiní . Hmm…tak to by mě vůbec nenapadlo, protože ironií osudu je, že všechny 3 knihy AHA rodičovství jsou bílé jak křída, mají za sebou už desítky dotisků a jsou bestsellerem…? Ale v pořádku, je to relevantní argument a respektovali jsme ho. Ale pak zpráva pokračovala tím, že tedy Davida návrh nevyužijí, ale pokud by souhlasil, použili by obrázek (?) a uvedli by Davida jako autora námětu. Aha…v tu chvíli jsme to přestali chápat, protože by bývalo pro Davida nebylo nic jednoduššího, než udělat návrh nový s jinou základní barvou. Tím ale diskuze skončila a já tedy čekala na návrh od nakladatelství.

Návrh přišel a upřímně jsem si říkala, že si asi ze mě někdo dělá legraci. Upozorňuji, že vše, co vám tady píšu, jsem psala paní redaktorce, zcela narovinu. Ten návrh vypadal jako bych si ho já sama vyrobila během 10 minut v Canvě a to se možná ještě podceňuji. Přišel slovy "jeden" 2D plakátek. Čekala jsem, že třeba přijde pár návrhů a já si vyberu...David šel téměř do hysterie, když to uviděl. :-( Nemělo to podle něj ani jedno ze základních grafických pravidel. Nevadí, poslali jsme námitky a požádala jsem o úpravu. 

Vyměnili jsme si nesčetně emailů tam a zpět a především jsme s Davidem usilovali o VIDITELNOST titulů a podtitulů, což je z hlediska propagace to nejzásadnější. Já sama si googlila ostatní podobné knihy v edici, protože jsem nevěřila, že toto je standardní profesionální práce, a taky že obrázky vypadaly mnohem profesionálněji. Nechápala jsem to. Nutno říct, že já jsem člověk dost nekonfliktní a taky jsem možná v něčem naivně důvěřivá,, a tak jsem měla tendenci nechat to být. Moje zkušená kolegyně a již sama autorka několika knih Jarka Budiková i můj kouč Pepa Šorm mě ale nabádali, že s tím nemusím souhlasit a ať vznáším námitky, dokud s tím nebudu spokojená, je to přeci moje kniha. Jenže v tom teď zpětně vidím ten háček – já to tak necítila. Nakladatelství mě oslovilo, byla mi zadána a to je dost jiné, než když se rozhodnete napsat něco čistě svého. 

David mě prosil, ať nedopustím, aby moje kniha, která mě stála tolik úsilí, měla takový obal. Snažila jsem se, dělalo se mnoho úprav, ale stále to nebylo ono. David doporučoval aspoň ztučnit hlavní nadpis, neprošlo. Abych byla korektní, jednání nakladatelství bylo vždy velmi uctivé a stále se mě ptali, zda s tím souhlasím, zda to mohou takto nechat. Nakonec jsem to tak prostě nechala. Popravdě jsem na to už neměla sílu neustále něco namítat, když to od začátku nebylo ono. Další věc je, že na počítači to vypadalo v pořádku, čitelné, velké, ale protože jsem neměla zkušenost, jak to bude vypadat v reálu, spoléhala jsem na nakladatelství, že ví, co dělá. 

V tu chvíli do toho ještě vstoupila moje milá ilustrátorka Olga Yakubovskaya. V momentě, kdy jsem jí návrh poslala, mi okamžitě odepsala, že takhle to nemůžeme nechat, že obrázek vůbec neladí s jejími ilustracemi. AHA! Další věc. To mě taky nenapadlo, že titulka přece musí ladit s ilustracemi uvnitř! Ale sakra – já jsem autorka, nikoli grafik v nakladatelství! Spoléhala jsem na profesionální zkušenosti lidí na svých místech – takový omyl už nikdy neudělám. Olga byla ještě tak ochotná, že nakladatelství napsala, že je schopná do týdne poslat návrh titulního obrázku. A to bylo už bez další diskuze zamítnuto s tím, že obálka je schválena. 

Poté následovala ještě tvorba zadní strany obálky, ale to už byly drobnosti, nad kterymi paní redaktorka rovnou konstatovala, že se předělají. Čím víc jsme ladily vše do finále, tím víc mě obálka trápila. Udělala jsem ještě poslední pokus – požadovala jsem, aby barva obálky měla alespoň určitý odstín, který jsem si představovala. Paní redaktorka byla opět velmi vstřícná a nabídla mi, abych se osobně přišla podívat na ZKUŠEBNÍ TISK. Nebylo tehdy v mých silách tam dorazit osobně, tak mi slíbila, že mi výslednou obálku co nejlépe vyfotí. Bohužel jí to vyfotit nešlo, ale říkala, že je podle mého přání. 

Zkušební tisk zmiňuji proto, že opravdu nepochopím, jak někdo mohl schválit do tisku knihu, jejíž podtitulek se téměř nedá přečíst. V realitě to při dobrém světle celkem jde, ale v elektronické podobě, na webech nebo i na fotkách to prostě nepřečtete. Jsem ráda, že je občas vidět aspoň hlavní nadpis. To mě mrzí nejvíc, protože dobře viditelný titulek je základ propagace. Je to praktické hledisko. Do poslední chvíle jsem doufala, že třeba v realitě to bude lepší, bohužel není. To, co mě utěšuje, je vnitřní design knihy, ten se moc povedlo a velmi jsem práci grafika chválila. 

Celé mě to prostě mrzí, protože stačilo tak málo. Měli to od Davida nasevírované na zlatém podnose a zdarma. Netuším, co zatím bylo, ale třeba se to jednou dozvím. Mám do života další cennou lekci. Tak třeba až napíšu "svou" knihu….

• V dalším díle píšu O TVORBĚ MEDITACÍ do knihy a o finální fázi zrodu.