Můj příběh

Když se váš největší problém stane požehnáním

Jsi příliš "emocionální!"

"Všechno si moc bereš."

"Asi jsi pěkně bezcitná, když nedokážeš.... ."

"Jsi sobec!?"

"Hlavně na nikoho nevyjížděj, uklidni se!"

Věty, které jsem slýchala často.

V dětství, ve škole, kolem mě...tak se to většinou dělo a stále (bohužel) děje. Neumíme pracovat s vlastními frustracemi, a tak je občas přenášíme na druhé.

Ovšem daleko větším problémem bylo, že jsem těmto větám uvěřila a podvědomě podle nich žila. Kolotoč mnoha opakujících se myšlenek, většinou nepřejících, kárajích, odsuzujících, plných strachu. Přidejte si bouřlivé emoce, většinou nevyjadřované.

Samozřejmě, že se emoce draly na povrch. Ubližovala jsem sama sobě a tak se emoce snažily dělat svou práci - ukazovaly mi, že takhle už dál ne, že něco potřebuji změnit.

Pak přišel, jak říká moje první učitelka osobního rozvoje Brandon Bays, nejlepší "urychlovač EGA" - MATEŘSTVÍ. :-))) Před dětmi už není kam utéci, že? Nemůžete je prostě vrátit a dál si hrát svou hru na "já jsem tak dokonalá, úžasná, vše zvládám, nic mě nerozhází, vše se mi daří, mám svůj plán, svůj dokonalý život s dokonalým mužem, vše je super."

Můj miláček prvorozený Davídek způsobil velký třesk ve všech směrech (děkuji mu za to!). Směs pocitů naplnění, radosti, smysluplnosti a strachu, bezmoci, vyčerpání, paniky. Jestli jsem si do té doby v mém krásném a téměř bezproblémovém životě myslela, že emoce jsou problém, tak v té době jsem měla pocit, že občas ten nápor nepřežiji. :-)

A bylo to z jediného důvodu. Protože jsem svoje milé rádce, emoce, nehodlala uznat a přijmout.

Nevěděla jsem, že jediná cesta ven je přímo dovnitř. Zastavit se, cítit, uznat, přijmout, obejmout. Znamenalo by to totiž být zranitelná, otevřená, "nedokonalá."

Nevěděla jsem, že čemukoli klademe odpor, ať už s tím otevřeně bojujeme nebo děláme, že se nic neděje anebo od toho utíkáme, to zůstává a často to ještě přidá na síle.

A tak jsem se v tom hezky plácala. Buď jsem se snažila být tvrdá a prosadit si svou otevřeným hněvem, abych zahnala frustraci, strach ze selhání a bezmoc. To mi ovšem tváří v tvář vlastnímu dítěti zase trhalo srdce. Malé děti znají "pravdu", mají na nepravdivá, neupřímná jednání a naše skutečná citová rozpoložení speciální radárky a dají vám to najevo, třeba "zlobením" nebo nemocí.

A tak jsem začala hledat, co s tím.

Setkala jsem se s metodou Cesta od Brandon Bays a postupně odkrývala a integrovala vrstvy starých nepřínosných přesvědčení a emocionálních zranění. Natolik mě to oslovilo a pomohlo, že jsem nakonec absolvovala celý terapeutický výcvik vedený přímo samotnou Brandon a jejím manželem Kevinem.

Významně mi také pomohly semináře Radikální odpuštění tehdy vedené Simonou Weiss.

To vše mi umožnilo více se přijmout, i ve své nedokonalosti, více důvěřovat sama sobě, umět zpracovávat své emoce a využívat je paradoxně

k tomu, jak se spojit se svou pravdou uvnitř.

Začala jsem se cítit blíž k mým dětem a ony přestaly být nemocné. :-)

5 let jsem pracovala s lidmi na řešení jejich emocionálních bloků v individuálních sezení.

Dospěla jsem mimo jiné k názoru, že pokud by každý z nás měl někoho, kdo by pro nás uměl čas od času pouze "držet prostor" tzn. upřímně naslouchat bez potřeby hned radit, řešit, hodnotit, komu bychom se mohli pravidelně svěřovat se svými pocity, obavami, problémy a dokázali se otevřít ve své zranitelnosti, zbylo by mi možná 20% klientů. :-)

A jak je to se mnou dnes? O tom si jistě budete číst do sytosti na mém budoucím Blogu. :-)

Chtěla bych závěrem poukázat, že dle mého názoru a zkušenosti je práce na sobě celoživotním procesem. Já určitě nejsem dokonalá, nemám vše zpracované a už mi to nevadí.:-)))

Opravdový dar terapií, osobního rozvoje a podobných disciplín je

přijetí toho, že práce na sobě nikdy nekončí a je to tak v pořádku, protože

smyslem není se "opravovat", ale přijmout se takoví, jací jsme se vším všudy.

To mi umožnilo:

  • vnímat sama sebe a všechny životní zkoušky, bolesti, prohry, ale i radosti a úspěchy s určitou lehkostí a skutečným nadhledem
  • důvěřovat, že vše zvládnu, že vše je pomíjivé, a že když zrovna prožívám pád dolů, jsem i tak v bezpečí, protože zákonitě znovu nastane čas cesty vzhůru
  • poznat, jak zdravé je všechny emoce nechat volně procházet tělem jako řeka, která plyne a nechytá se ničeho, na ničem nelpí
  • věřit, že opravdu všechno, co se mi děje, má nějaký smysl a že v tu chvíli je třeba vždy důvěřovat, že za čas pochopím důvod a perfektně mi to zapadne. Už nepotřebuji tolik VĚDĚT.

V mezičase se snažím při všech pádech a vzestupech žít naplno, tančit, cítit a sdílet s ostatními.

30. 8. 2017