Učitelka Smrt (2.díl)

07.02.2019

V čem pro mě byla přínosem smrt dvou blízkých osob?  Jaký si přejete pohřeb - další cvičení pro přijetí tématu smrti. Jak o smrti komunikovat s dětmi?

V posledním půl roce odešly dvě blízké osoby. Nejdříve moje blízká kamarádka Denisa, se kterou jsme se znaly přes 20 let. Poslední léta občas využila mou terapii, v posledních měsících jsem tu pro ni byla hlavně jako kamarádka, blízká duše vytvářející bezpečný prostor pro sdílení jejích starostí i radostí na cestě k uzdravení. Nakonec odešla a já měla o čem přemýšlet. Smrt se mě dotkla velmi citelně, velmi blízko, ale o to větší byly dary, které mi přinesla. Denisce jsem za to všechno nesmírně vděčná. Pravidelně jí za to v duchu děkuji.

Dar č. 1: Smrt nezná pravidla, jistoty ani záruky

Příběh a odchod Denisy byl bolavým zásahem nejen pro mě osobně z pozice přítelkyně, ale také z profesního hlediska. Došlo mi, že se musím smířit s tím, že tady opravdu v jisté smyslu neexistují žádná pravidla pro to, jestli se někdo uzdraví nebo neuzdraví. Žádné "když budu žít takhle, jíst jen tohle, hodně se hýbat, dávat si do života radost, změnit nezdravé vzorce a přesvědčení, pořešit si dětství, vyléčit minulost, odpustit, změnit kompletně dosavadní styl života, plnit si svůj sen a další věci, o kterých se říká, že nás vyléčí" není.

Ve skutečnosti neexistuje žádné dané pravidlo nebo záruka, že neonemocníme nebo se vyléčíme, když ...

Jediné, co mi tehdy dávalo smysl, bylo, že žádná pravidla prostě nejsou a já to MUSÍM PŘIJMOUT a PUSTIT SE HLEDÁNÍ JISTOTY A ŘÁDU. Je jen přítomný okamžik (ano, klišé, ale o tom to prostě je). Teď to nebyla jen teorie a "ezopohádky", ale bytostné uvědomění, zkušenost, kterou jsem cítila do morku kostí. Pokud se nechceme trýznit zacykleným strachem, v jistém okamžiku se musíme odevzdat nejistotě a jít dál okamžiku po okamžiku co nejvíc v souladu sám se sebou, s důvěrou a nadějí. Tak, jak to cítíme uvnitř. A může se stát, že to z našeho pohledu někdy "nedopadne." To je celé.

Dar č. 2: Neotálej a žij tak, jak opravdu chceš ty sama, nikoli podle toho, co si myslíš, že se očekává

Když jsem vnitřně vzdala hledání nějakého řádu, aby celá smrt mladého člověka, který dělal pro uzdravení vše možné i nemožné, dávala nějaký smysl, přišlo zákonitě další uvědomění. Co nám zbývá, když se nemohu chytit žádné obecné pravdy, řešení, návodu na život? ŽÍT. SKUTEČNĚ ŽÍT, NIKOLIV JEN PŘEŽÍT. ŽÍT PODLE SEBE. Není na co čekat. Děkuji, Denisko.

Žít každý okamžik v souladu se sebou. Nic už neodkládat. Já vím, že tohle všichni víme. Já to vím minimálně 10 let a podporuji v tom druhé, ale tehdy jsem to opravdu cítila v každé buňce.

Neudržovat věci, myšlenky, postupy, vzorce, projekty, které už vím, že jsou dávno pasé jenom proto, že mi dávají pocit, že jsem někdo, podpírají můj image, nějakou mou falešnou identitu. Je potřeba ihned skoncovat s tím, co dělám pouze proto, abych si potvrdila svou sebehodnotu. Abych cítila, že za něco stojím a že mám na této planetě smysl.

Ta, co vždy pomůže druhým.

Ta, co všechno zvládá.

Ta, co si nevybírá a prostě to udělá, protože se to tak má.

Ta, co je zodpovědná za blaho druhých.

Denisa mi tak nějak dala svolení, že to nebudu mít jen na paměti, ale že to budu odteď opravdu žít. Zrevidovala jsem úplně všechno, hlavně po pracovní stránce. Zamyslela se znovu jako už mnohokrát předtím, co je na mé práci OPRAVDU to "MOJE". To, co nemusím studovat, učit se, pracovat na tom. To, co je mým přirozeným talentem a schopností (většinou to, co jsme dělali jako děti). Nebo to, co mám hluboce zažité a odžité ve vlastním životě.

Jakým způsobem chci dál pracovat a jak už pracovat nechci a jen jsem si to nedovolila úplně pustit a jít svou cestou. Dělo se ve mně mnoho vnitřních procesů. Nebylo to poprvé. Podobnou fází procházím pravidelně minimálně jednou za rok. 😊 Ale tentokrát to bylo díky okolnostem prostě o mnoho silnější.

Celý poslední půlrok od smrti Denisy mám pocit, že ve mně něco geniálně zacvaklo, něco se dokončilo. Jsem víc vnitřně spokojená, více do hloubky šťastná - "tichá radost" tomu říkáme s kolegyněmi terapeutkami. Mám hluboký pocit důvěry, že jdu správně svou vlastní cestou a tempem a také mám o mnoho více energie.

A v tomto pocitu správnosti a důvěry najednou začala odcházet moje babička. A já se ještě víc pustila, víc odevzdala, byla jsem smířená a klidná, až jsem sama nechápala. Babičku jsem vnímala většinu času přesně v takovém rozpoložení - smířená a klidná. Připomínám si její moudrá slova, která pronášela vždy, když se jí dělo něco nepříjemného: "No, co můžu dělat, no? Můžu za to akorát Pánu Bohu poděkovat, že to je ještě takové, jaké to je." Nepoužívala to jako "bagatelizování" problému, jak to spousta z nás dělá, abychom se rychle dali dohromady a necítili se špatně. Bylo to skutečné přijetí života.

Babička nám dala celé tři týdny, abychom se s ní pomalu rozloučili. Když na to teď vzpomínám, mám pocit, že celé to období plynulo neskutečně přirozeně. Babička byla po většinu té doby plně při smyslech, jen se nemohla o sebe fyzicky postarat, a tak jsem se starala spolu s ostatními členy rodiny. Byla jsem s ní, kdykoli jsem mohla.

Byly to pro mě jedny z nejkrásnějších a nejhlubších dní v životě. Spolu jsme plynuly mezi životem a smrtí. Čas zmizel. Každou vteřinu s ní jsem prožila vědomě a naplno. I když jí fyzicky nebylo moc dobře a byla připoutaná na lůžko, odkázaná na péči ostatních, i tak jsme se spolu nasmály, humor jí neopouštěl. Babička mi ukazovala, jak nechávat věci plynout a přijímat je tak, jak jsou. A v přijetí se nesly i její poslední dny a odchod. Doma, v klidu, obklopená blízkými. Kéž by můj odchod byl také tak klidný a přirozený! Nadarmo se neříká "Jaký život, taková smrt." Celé ty tři týdny jsem necítila nic jiného než klid, důvěru a smíření. Kromě dne, dva dny před jejím odchodem, kdy jsem měla nutkavou potřebu jet okamžitě za ní. Všechno jsem zrušila, poslechla ten pocit a už v autě mi tekly slzy. Věděla jsem, že se něco děje. Přijela jsem se rozloučit.

Jaký si přejete pohřeb?

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jaký byste si přáli pohřeb?

Víte odpověď na tuto otázku?

A co se má stát s vaším tělem?

Chcete být spáleni nebo pohřbeni nebo si přejete jinou formu?

Pohřeb v našich končinách je totiž z mého pohledu naprostým zoufalstvím. Pohřeb považuji za oslavu a uctění zemřelého a jeho života, za bezpečný prostor pro vstřebání změny pozůstalých a pro všechny emoce s tím spojené. Pochmurné neosobní prostředí obřadních síní, 20minutový poslech písní a vykouknutí úřednice ze dveří oznamující začátek a konec, mi opravdu nepřijde to pravé. Lidé, co přišli na pohřeb babičce, jsem ani neznala. Vytratili se po obřadu, aniž bychom se mohli ještě zkontaktovat. Všichni se svou bolestí schovanou za smutnou tvář. Tak to máme za sebou a teď zas rychle být ok, na co se utápět v bolesti, šup zpátky do života, do práce, jedeme dál, hotovo!

Vím, jak bych si přála, aby probíhalo poslední rozloučení se mnou.

Víte, co by se líbilo vám? Sepište si vaši představu.

Sdílejte ji se svými nejbližšími. Nejprve druhému vysvětlete, proč mu o tom chcete říct, aby pochopil smysl a zbytečně se nevyděsil.

Prosím, vezměte si na sebe to, co považujete za slavnostní. Nemusí to být nutně černá. Naopak bych si přála, aby to byla pestrá oslava. Oslava života tady a "nového života tam." Přeji si, ať všechny emoce jsou dovoleny, ať se truchlí i oslavuje, ať se připomínají společné okamžiky, a hlavně ať se hodně tančí a zpívá. 😊 Přeji si skutečný přechodový rituál vedený někým, kdo má ke smrti vřelý vztah, nikoliv úřední úkon od anonymní osoby. Chci být rozprášená někde v přírodě anebo ještě lépe, ať ze mě vyroste strom. 😊

Nadchl mě český projekt Ke kořenům a biourny. Místo hřbitova les. Žijete dál.

Je tu ještě jeden důležitý důvod, proč o způsobu odchodu mluvit se svými blízkými. Budou to mít snazší. Budou vědět, jak splnit vaše poslední přání, jak vás uctít způsobem, který s vámi souzní. Zabrání to i častým rozporům mezi příbuznými.

Možná to někdo neřeší a řekne si, že už je to tomu člověku jedno nebo že už to není důležité. Pro mě to důležité je nejen proto, že chci uctít odchod člověka tak, jak on si přál, ale také pro to, že pohřeb je v naší společnosti jediným běžným rituálem rozloučení se zemřelými. Je to důležité pro pozůstalé, pro nás všechny, co tu zůstáváme a dál se musíme vyrovnávat s tématem smrti.

Potřebujeme speciální časoprostor, kde budeme mít možnost vnitřně i navenek projít procesem změny.

Nenechat v sobě zatuhnout smutek, křivdy, strachy a v mnoha případech i hněv.. Vyslovit slova, které potřebují ven. Sdílet s ostatními členy rodiny. Ve skupině, která má společný záměr, je velká síla. K tomu sloužily, a ještě někde slouží, různé přechodové rituály. O tom, jak může vypadat a jak léčivý může být takový rituál, píšu ve 3. dílu.

Děti a téma smrti

Můj muž zná představu mého pohřbu a rovněž tak naše děti. Setkala jsem se mnohokrát s názorem, že "není dobré brát na pohřeb děti." Následoval výčet nejrůznějších důvodů. Proč? Od čeho je chceme ochránit? Od bolesti? Nebo se spíš stydíme my za naše projevy smutku a žalu, za naše slzy a nechceme, aby nás v této zranitelnosti viděly? Nechceme, aby viděly mrtvé/nemocné tělo? Myslíme si, že z toho všeho mohou mít trauma?

Jistě mohou. Ale věřím, že pouze tehdy, když s nimi o smrti, o tom, co se děje nebo bude dít, otevřeně, citlivě, pravdivě a přiměřeně věku nemluvíme, nic jim nevysvětlíme, odpovídáme na jejich otázky záludně nebo jim dokonce lžeme ("Babička jen spí.").

Mnoho lidí si myslí, že malé děti nevnímají, že se něco děje, když o tom před nimi nemluvíme. Největší omyl!

Stačí si přijít ke mně někdy sednout do terapie a poslouchat ty zasunuté vzpomínky mnoha lidí. Kolika sezení jsem byla svědkem, kdy příčinou problému v běžném životě byly nevyléčené emoce a domněnky kolem smrti blízkého a kolikrát to bylo o tom, že "mně nic neřekli", "nevěděla jsem, proč maminka pláče, "nevěděl jsem, co se s babičkou stalo," "chtěla jsem se babičkou rozloučit, ale nechali mě doma", "dědu odvezli a já nevěděl, co se s ním stalo, už se nikdy nevrátil." Zůstalo velké prázdno, zmatek, strach, pocit zrady a nedůvěry v dospělé, potlačený smutek.

A vždy je to o podobném "Chtěl/a jsem se rozloučit, nevěděl/a jsem, co se děje, myslel/a jsem si, že je to kvůli mně." U vzpomínek ze staršího dětského věku se ještě přidává "říkali mi, ať už nejsem smutná" nebo "nesměla jsem se smát a radovat, protože se přece truchlilo!"

Já si myslím, že je moc a moc potřeba, abychom děti nevylučovali ani z těchto přirozených fází života. Jak už jsem psala, pohřeb je jediný "rituál" v naší společnosti související s odchodem blízkého. Většinou se pak již nic neděje. "Děda/babička odletěli do nebíčka, jsou v nebíčku" apod. Tím to většinou skončí.

Naše děti na pohřby bereme. Když byly malé, braly to přirozeně. Jak už jsou starší, tak si více uvědomují, co to smrt znamená. U babičky jsme plakaly všichni. David nesnesl pohled na babičku ve stádiu, kdy nám odcházela. Plakal. Šla jsem za ním a jen s ním byla. Byli jsme spolu a s naší bolestí. Je přirozené být smutný, je přirozené plakat, je přirozené být z něčeho šokovaný, je přirozené mít strach. Nějak jsme to zapomněli.

Když máte někoho, kdo vás přitom drží za ruku, vyjdete z toho ve finále vždy silnější.

David měl pak večer spoustu otázek a všechno jsme spolu probrali.

Co když mu zemřeme dřív, než zestárneme?

Jak to, že umřel tenhle příbuzný tak brzo?

Neujišťovala jsem ho, že se to nestane nebo nestává. Neříkala jsem mu, ať se nebojí a ať na to už nemyslí. Jen jsem dala najevo, že tyhle věci se stávají, že je to vždycky hodně smutné a bolí to, že chápu jeho obavy a rozumím jeho otázkám, ale že nakonec nám nezbývá nic jiného, než smrt přijmout a žít život, který máme teď co nejlépe. Že věřím, že to má nějaký smysl, když odejde dítě nebo mladý člověk. Bylo vidět, jak se David uvolnil a uklidnil, pak v pohodě usnul.

Je dobře, že si tím prošel? To bude moct posoudit jen on sám. Já věřím tomu, že jsem mu dala najevo, že je přirozené se cítit tak, jak se cítíme, když přijde smrt a jak se na ní dívám já.

Více k tomu, jak o smrti mluvit s dětmi najdete ve výborném článku dr. Laury Markham, autorky AHA rodičovství Jak dětem pomoci se smutkem, ztrátou nebo úmrtím blízké osoby

3. díl o rituálu, který hojí a s tipy na knihy, články, kontakty - již brzy :-)

Chci dostávat upozornění

na nové články

* vyplněním tohoto formuláře berete na vědomí Zásady zpracování osobních údajů a souhlasíte se zasíláním obchodních sdělení. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit kliknutím na odkaz v každém e-mailu.