Emoce je silná energie v našem těle a potřebuje se hýbat. Co se stane s řekou, která nemá vytyčené jasné koryto a silné břehy nedrží její směr? Začne se nekontrolovatelně rozlévat. A když se jí něco postaví do cesty? Pokud nemá kudy překážku obtéct, začne se hromadit, nabírá na síle, až se hráz protrhne a přijde povodeň, která smete všechno kolem. S emocemi je to podobné.
Když si je neuvědomujeme, tak od nich utíkáme pryč, snažíme se je blokovat a když už nejdou udržet, vylejeme si je na druhých, dostáváme panické a úzkostné ataky, jsme v depresi. A když od nich utíkáme a neřešíme je, je to jako s tou řekou - dělají si s námi, co chtějí a začnou se "rozlévat" a podprahově ovlivňovat celý náš život.
Když se je snažíme blokovat, hromadí se, protože emoce znamenají energii v pohybu (z latinského motio - pohyb emotio nebo také emovere - pohybovat se směrem ven, vytékat - "energy in motion"). Potřebují proudit. Když nemají kam, energie stagnuje a začne zahnívat jako stojatá voda - tzn. začnou časem v těle působit problémy.
Když se emoce hromadí dlouho, tak jako ta řeka získají obrovskou sílu a jednoho dne se ona zmiňovaná hráz protrhne a podkope naši důstojnost, naše vztahy nebo naše zdraví.
Vědomé zacházení.
Pomyslné koryto, směr proudění a vybití jejich síly. Aby proudily volně a měly sílu tak akorát, abychom z nich vytěžili to, k čemu je máme - JE TO NÁŠ INFORMAČNÍ SYSTÉM, řeč těla a duše. Ukazují nám, co je pro nás dobré a co už ne. Kudy máme jít a kudy nikoliv.
A pokud se teď divíte nebo děsíte... Máme jednat podle svých emocí?? MÁME PŘEDEVŠÍM NEJDŘÍV NASLOUCHAT, CO NÁM SDĚLUJÍ a pak zvážit, jakým způsobem s tou informací naložit. To je ideální spolupráce emocí a intelektu.
Všimnu si, že cítím celý den podráždění (kategorie VZTEK) a místo toho, abych vybuchla na dítě, že něco neudělalo, protože moje "přehrada" právě praská ve švech, všimnu si toho podráždění vědomě, zeptám se, co se ve skutečnosti děje a co potřebuji a třeba zjistím, že se bojím, že zítra v práci dobře neodprezentuji klientovi nabídku, protože jsem neměla čas na pořádnou přípravu....nebo že jsem ve skutečnosti naštvaná na svého partnera, se kterým jsem včera nedořešila nějakou situaci nebo že toho mám pár dní už nad hlavu.
Když moje emoce doručila INFORMACI, můj intelekt mi může pomoci udělat odpovídající kroky k nápravě.
Dnes jen krátkou poznámku z praxe. Vnimám, jak to na všechny teď láskyplně tlačí, jak nás to zve, abychom byli ještě víc sami sebou, žili sebe, i když nás to děsí, a abychom dělali nelehká rozhodnutí.
Tato cesta pro mě byla natolik silná a zásadní, a přinesla mi tolik darů, že jsem se rozhodla o ní napsat. Sepsala jsem jí primárně pro sebe, z čiré radosti a z touhy otisknout do hmoty pocity hluboké důvěry a síly kořenů, které mě od té doby provází. Doufám, že vám moje vyprávění poskytne inspiraci a třeba i využijete moje...
Už nevíte, odkud brát sílu, víru a naději? Jak to nevzdat po tolika pokusech? Vytrvat, i když je to opravdu těžké a nevidíte dál na vaší cestě než na půl metru před sebe?
Pořád jen brečí. Je zavřená v pokoji a nechce mi říct, co jí je. Nechce se mnou mluvit. Co s tím?
K dnešnímu Dni dětí přeji všem našim dětem, i těm našim vnitřním, 3 přání.
Takový vnitřní pohled se mi naskýtá v terapii na konci. Klientka se svou dcerou. Klient se svým synem. Já v mých procesech s dětmi. Díváme se na spokojené předky, kteří mají lásku v očích, dívají se na nás a my na ně a víme, že právě teď proběhlo něco velmi speciálního, nádherného, překračujícího všechny časy a limity.