Přijetím téhle jednoduché pravdy se často velmi ulevuje. Vidím to jako jeden ze základních léků na současné psychické stavy (nejen) našich dětí. Často je to první věc, kterou mladým klientům na sezení zmiňuji. A většinou v tu chvíli zahlídnu záblesk zaujetí, zvědavosti, zájmu, úlevy.
"Co? Tyhle úzkosti, tyhle otravný strachy, na který už beru prášky, by mohly být OK???
Ano, a nikdo nás to neučí.
Ztratili jsme schopnost necítit se dobře. Nevíme, jak s nepříjemnými emocemi zacházet. Utíkáme. Bojujeme. Děláme cokoli, abychom se z toho nepříjemna dostali.
Na tom by vlastně nebylo až tak nic špatného, kdybychom zároveň naslouchali informaci, kterou nám prostřednictvím emocí naše tělo sděluje.
Nepříjemná emoce je signál těla, informace od našeho vnitřního barometru, že jsme mimo rovnováhu. Mimo naší cestu. Děláme něco, co nechceme, co pro nás není přínosné, zdravé.
Naším úkolem a cestou ven je emoce CÍTIT a NASLOUCHAT zprávě. Pak nemá emoce důvod s námi zůstávat. Vzkaz doručen. Hotovo.
Emoce s námi zůstávají, hromadí se a pak se projevují v podobě úzkostí, strachů a nálad ve chvíli, kdy je ignorujeme, chceme se jich zbavit nebo je potlačujeme.
A někdy to jediné, co pomůže, je přijmout stav, ve kterém se nacházíme. Přijmout, že teď mi prostě není dobře a jsem s tím OK. Jednoduše jen cítit emoci v těle, pozorovat ji, dýchat s ní.
Tip: Ptejte se upřímně sebe či dětí:
Čeho se doopravdy bojíš?
Pak se to většinou všechno rychle rozlouskne. Nenechme se odradit odpovědí
"To právě nevim."
"Když si vzpomeneš na ten pocit v těle, kdy ses takhle cítil naposled?
"V covidu, když se stal konflikt ve třìdě."
......za 30 min...
"Jak se cítíš teď?
"Odlehčeně. Břicho v harmonii."
"Co si z toho bereš?"
"Že ze všeho vzejde vždycky něco dobrýho a že se nemusim bát následků."
"Jak se teď budeš stavět ke strachům, pokud se objeví?"
"Prostě půjdu do toho."
Jsi na Facebooku? Přidej se do uzavřené skupiny, kde sdílím vlastní každodenní práci s emocemi, práci s mými dětmi, pořádám živá vysílání, meditace zdarma a další techniky. :-)
Dnes jen krátkou poznámku z praxe. Vnimám, jak to na všechny teď láskyplně tlačí, jak nás to zve, abychom byli ještě víc sami sebou, žili sebe, i když nás to děsí, a abychom dělali nelehká rozhodnutí.
Tato cesta pro mě byla natolik silná a zásadní, a přinesla mi tolik darů, že jsem se rozhodla o ní napsat. Sepsala jsem jí primárně pro sebe, z čiré radosti a z touhy otisknout do hmoty pocity hluboké důvěry a síly kořenů, které mě od té doby provází. Doufám, že vám moje vyprávění poskytne inspiraci a třeba i využijete moje...
Už nevíte, odkud brát sílu, víru a naději? Jak to nevzdat po tolika pokusech? Vytrvat, i když je to opravdu těžké a nevidíte dál na vaší cestě než na půl metru před sebe?
Pořád jen brečí. Je zavřená v pokoji a nechce mi říct, co jí je. Nechce se mnou mluvit. Co s tím?